Velikonoční prázdniny jsou fuč...

...po příjezdu do Vídně jsem návrat do školy zahájila třemi dny s čajem Maté, prakticky bez spánku - ve středu byl totiž termín odevzdání konferenčních příspěvků na konferenci v Barceloně, kam letím na 8.-13. července.
Ve čtvrtek 1.5. bylo stejně jako v Čechách volno a tak jsem po šťastném odeslání příspěvku vyrazila na lezecký výlet do okolí Badenu. Svět je malý a o náhody tu není nouze. Cestou na prázdniny do ČR potkal můj kamarád Petr dalšího známého - lezce, který shodou okolností zrovna také studuje ve Vídni. Vyrazili jsme tedy všichni tři společně.
O prázdninách jsem si stihla koupit letenku do Bracelony a zaplatit konferenční poplatek, což by mi oboje měla škola zpětně proplatit po návratu z Barcelony. Trochu mi to přitížilo současnou finanční situaci a tak jsem se rozhodla strávit sobotu, na kterou byla předpověď plná černých mraků a deště, prací.
Soustředění mi trochu kazila spolubydlící Paulina, která tu má na návštěvě svého přítele a prakticky po celý den neopustili postel nacházející se cca metr a půl za mými zády, když sedím u psacího stolu. Fascinující mi obzvláště připadalo, když se za celý den vypravili na jednu "procházku", ze které se následně vyklubala návštěva supermarketu, případně to, že se Paulina i v těchto dnech věnuje především lakování nehtů. Pochopit, že by mi vadilo kdyby si pustili film, když se zrovna zabývám stříháním zvuku ve sluchátkách, pro ně bylo příliš obtížné. Hodinu a půl dlouhé čekání na koupelnu jsem využila k napsání jedné z pravidelných esejí na UNI, do které se mi nechtělo, takže mi vlastně pomohli. I tak bydlení  jednom pokoji s někým cizím patří mezi věci, které mi v Praze opravdu chybět nebudou.

Jedna fotka z Badenu - Mikuláš má trochu starší
 lezečky a tak navléká už třetí vrstvu ponožek :)

Večer mě naštěstí zachránili kamarádi - Petrovi přijela na návštěvu slečna a společně s novým parťákem jsme vyrazili do naší oblíbené pákistánské restaurace (sněz co chceš - zaplať co chceš), domlouvat plán na neděli. Původně jsme totiž měli v úmyslu vyrazit za lezením na celý víkend do vzdálenější lokace Peilstein. Protože jsem ale nebyla jediná, kdo byl zavalen prací, rozhodli jsme se znovu pro jednodenní Baden - prohlédnout si další lokality. Odbyla jsem si jedno významné poprvé - poprvé v životě jsem si na prvním vytáhla cestu venku, mimo tělocvičnové prostředí lezeckých stěn. V okolí Badenu jsou lezecké cesty dobře zajištěné, takže to nebylo žádné velké umění, ale i tak z toho mám radost.V Badenu je obrovská zřícenina hradu, kterou jsem ani za jednu z návštěv nestihla navštívit, protože kluci vždy upalují rovnou ke skalám a večer zase upalujeme na vlak. Ke skalám je to cca 4 km. Baden samotný je krásné lázeňské město, takže doufám, že se mi sem podaří vyjet i s nějakou kamarádkou, která ocení kulturní zajímavosti.

Další zvrat nastal v mých studijních plánech. Ačkoli se ve volných chvílích snažím věnovat psaní diplomky, jsou některé zdroje - ať už samizdatové časopisy či narátoři (vypravěči, lidé, se kterými bych potřebovala vést rozhovory), ke kterým z Rakouska zkrátka nemám přístup. Konzultovala jsem tento problém se svým vedoucím práce, kterým doporučil odevzdání práce o jeden semestr odložit (pokud bych chtěla studium ukončit v září 2014, musela bych diplomku odevzdat už v průběhu června). Zároveň mi také oznámil nominaci na Winter School in Oral History, která se koná v lednu 2015 v Bangalore v Indii. Vysloužila jsem si ji vítězstvím v oborovém kole studentské konference, kterou jsme stihla ještě před odjezdem v Praze. Pokud se budu chtít workshopu zúčastnit, musím být ještě v lednu 2015 studentem magisterského studia a ideálně odstátnicovat hned potom v únoru. Vše se seběhlo velmi rychle, o nominaci jsem se dozvěděla v úterý večer, ve středu jsem se dozvěděla že musím ještě téhož dne odeslat motivační dopis. Teď už vím, že jsem na workshop přijata (berou jen 24 lidí z celého světa!) a dostala jsem za úkol do Indie poslat co nejdříve určité údaje, na základě kterých mi univerzita v Bangalore zařídí pozvání a bude informovat příslušné ministerstvo, což jest začátek procesu získávání víza.
Mezi tyto údaje patří samozřejmě také číslo pasu, který mám v současné době dávno propadlý. Není to totiž levná záležitost a vlastně jsem ještě nikdy necestovala mimo Evroposkou unii, takže všude vystačím s občankou. Samozřejmě že se do konce června nedostanu do ČR v pracovní den abych mohla o pas zažádat. Už jsem zjistila, že o pas mohu žádat na české ambasádě, kde zrovna v tuhle chvíli začínají úřední hodiny a tak jdu na to právě teď! :) To jsou má dobrodružství. Držte mi palce! :)