Dílem proto, že to byla dobrá záminka uniknout společnosti Pauliny a jejího boyfrienda a dílem proto, že do konce mého pobytu v Rakousku moc času nezbývá a je tedy potřeba ho využít co nejvíc, jsme tentokrát vyrazili na Hohe Wand na dva dny.
V sobotu ráno jsme vyrazili vlakem do Winzendrofu odtud pěšky do tábořiště pod Hohe Wand. Kolem poledne jsme se utábořili a vyrazili. Kluci na vícedélku pod vyhlídkou Skywalk a já s holkama na jejich první ferratu v životě.
 |
| Stan posloužil hlavně jako úschovna batohů přes den, spali jsme venku. Počasí bylo krásné. Nejraději bych se sem na poslední rakouské dny odstěhovala. |
Vyrazili jsme v sestavě vídeňské tvrdé jádro: Petr, Miky, Anna a já a kamarádka Terka, která mě přijela navštívit z Čech.
 |
| Terka bojuje |
 |
| Anna s Terkou na Frauensteig (obtížnost B) |
 |
| Hohe Wand |
 |
| Psychoterapie na vršku. Čekáme na kluky. |
 |
| ...kteří záhy dolézají. |
 |
| Potkali jsme zase nějaká zvířátka |
Pro mne to bylo první letošní spaní venku, kdy jsem se nemusela balit do několika vrstev a kulichu a mohli jsme si užít večerní sezení venku a povídání. Uplatnění našly i tři "Plzně", které mi minulý víkend dovezly Zuzka s Hankou. Ještě krásnější bylo probuzení sluníčkem s pohledem na Hohe Wand a rozkvetlou louku. Kolem stanu obcházely krávy a osazenstvo stanu se později divilo: "Cože nám ty děti od vedlejšího stanu tak dupou okolo...aha ony to byly krávy". :)
Plán na neděli byl jasný: konečně vyzkoušet klettersteig HTL a Blutspur, proslulou nejtěžší ferratu východních Alp, obtížnosti D/E a u závěrečné Blutspur ("Stopa po krvi") E. Terka chvíli zvažovala, jestli se do toho pustit s námi. Nakonec se ale s Annou rozhodly vyrazit brzkým spojem směr Wiener Neustadt. Anna za učením a Terka do Prahy a ráno do práce.
My nakonec přeběhli obě ferraty o hodinu rychleji než hlásí průvodce a vyrazili dolů poobědvat. Po obědě se kluci vydali opět za lezením a já za učením. Sejít jsme se měli odpoledne opět u stanu a vyrazit zpátky do Vídně.
Kolem jedné jsem tedy vyrazila snadnou cestou Leitersteig nahoru, prošla se po vršku Hohe Wandu, učila se asi hodinu na terase Postl Alm u kafe a v půl páté byla u stanu. Protože trochu foukalo, vybalila jsem spacák a učila se v něm venku. Kolem šesté jsem začala trochu nervóznět. Mikiho čekala v pondělí taky zkouška a proto avizoval, že se chce vracet v nějakou rozumnou hodinu. Tábořiště i parkoviště pod stěnou se postupně vyprázdnilo. Poslední vlak do Vídně odjížděl z několik kilometrů vzdálených obcí okolo osmé. Jak to v takových situacích bývá, vybil se mi definitivně telefon. Hlídala jsem klukům doklady a Mikiho telefon. V sedm jsem usoudila, že je načase přecejen zkusit klukům zavolat, jak to s nimi vypadá. Volané číslo samozřejmě nedostupné. Chvíli před osmou se kluci konečně objevili, naštěstí zcela živi a zdrávi. Bylo ale jasné že vlak už nemáme šanci stihnout.
Do Vídně přece v pohodě dostopujeme, řekli jsme si a vyrazili po silnici směr Wiener Neustadt. Prošli jsme Stollhofem a za celou dobu nás minulo jedno auto, které samozřejmě nezastavilo. Myslela jsem si, že největším dobrodružstvím dne bude výstup po HTL, ale v tuto chvíli se mě zmocnila spíš panika, že se mi nepodaří se do devíti ráno dopravit do Vídně a zúčastnit se ústní části zkoušky z němčiny. Po trochu stresové půlhodince ale Stollhofem projela dodávka a v ní dvě milé holky-horolezkyně, které shodou okolností jely také do Vídně. Nakonec jsme tedy byli doma ještě dřív, než bychom to stihli posledním vlakem.
Poznatky z HTL: Není to vlastně vůbec tak hrozné. Bylo tam cestou pár míst, kde se člověk trochu bojí, protože stupy prostě nejsou žádné. Je to spíš ale o tom, že na ferratě vážně nechcete spadnout. Nebylo tam ale nic takového, co by mi dělalo potíže zvládnout fyzicky. Záverečná Blutspur nám nepřišla težší než celá HTL, spíš naopak. Bylo tam asi tak jedno místo, které bylo opravdu převislé a vyžadovalo zapojení síly. Největší pruda je v takovém místě přecvakávat karabiny.
Ze všeho nejvíc asi trpím teď, protože mám hnusné strhané puchýře na rukou (a to jsem měla krátké cyklo rukavice, nebýt jich, mám něco takového i na dlaních) Včera večer jsme telefonovali s Kamilem, který mi nechtěl věřit, že se mi něco takového stalo a vyžadoval fotku. Jen pro otrlé. Měla jsem takovou myšlenku, že si za odměnu za zkoušku z němčiny koupím něco hezkého. Koupila jsem si nakonec nekřesťansky drahou hojivou mastičku. Mám holt jemné holčičí ručičky.
