První dny byly docela pekelné. Bydlím na koleji v centru města (kolem Sigmund Freud Parku chodím prakticky každý den, univerzitu i Hofburg mám do 20 minut pěšky) a dneska už se mi tady docela líbí.
Při příjezdu mně ale čekalo několik překvapení:
Wi-fi, slíbená na webových stránkách koleje není. Připojení přes kabel si můžete doplatit v internet office, která má otevřeno 3x v měsíci. To mě jako správného závisláka pěkně vykolejilo, protože jsem si pár důležitých údajů (jako třeba své identifikační číslo, kterým se hlásím do všech systémů i na školní wi-fi) nechala v mailu.
S sebou jsem si vzala jen to, co jsem sama uvezla ve svém batůžku Alpinist 55l, takže si asi dovedete představit, že toho nebylo mnoho. I když batoh praskal ve švech, mám tu vlastně jen pár triček, dvoje kalhoty, čtyři knížky k diplomce, kastrůlek, hrnek a lžíci, která praskla při večerním požírání nutely.
Proto mě moc nepotěšilo, když jsem po příjezdu zjistila, že na koleji není nejen povlečení (to jsem si přivezla z Prahy), ale ani peřina a že šatní skřín sestává asi ze dvou polic a tyče na ramínka - bez ramínek.
Zachránila mě klasicky IKEA a kamarádka Janča, která mi bleskově přes sms poradila cestu. Rakušani mají podle všeho dost rádi psy a ti můžou do většiny obchodů - hned jsem tedy potkala border kolii na nákupech v IKEA. Nesmí jen do oddělení s jídlem a do těch dětských barevných balonků (ANO, tady ještě nezapomněli jaký je VE SKUTEČNOSTI význam slova IKEA :) ).
Meldezettel! Zní to jako nějaké tajemné zaříkávadlo. Je to ale dotazník, který vám musí podepsat a orazítkovat váš zprostředkovatel bydlení, pak s ním utíkáte na městský úřad, zaregistrujete si svou rakouskou adresu a máte otevřené dveře k mnoha službám jako je tramvajenka nebo bankovní účet.Úřad sídlí na téhle adrese, což je fajn vědět, když máte jen mapu a tu pitomou ulici nemůžete najít.
Na zaplacení koleje potřebujete rakouský účet. Přijela jsem 17.2. a do 19.2. jsem měla ohlásit na koleji číslo svého rakouského účtu, ze kterého mi budou strhávat nájem. Samozřejmě, předtím jsem potřebovala mít zaregistrovanou adresu a certifikát z městského úřadu.
Naštěstí mám fajn spolubydlící Paulinu, která mi v mnohém poradila a pustila mě na chvíli na svůj počítač a tak se mi postupně povedlo vše zařídit.
Jinak máme na koleji "posilovnu" (smrdutou místnost ve sklepě, s hromadou těch všech podivných strojů, co nevím k čemu slouží). Já z nich používám jenom 20kg kotouč od velké činky na dřepy a obyčejnou tělocvičnovou lavičku na kliky, se kterýma zatím pořád bojuju a těším se na hrazdu. Předsevzetí chodit sem každý druhý den jsem hned o víkendu porušila, a tak budu ráda, když se mi podaří udržet aspoň obligátních 3 x týdně.
Máme tady taky saunu, kam se s Paulinou zatím bojíme a chystáme se jí navštívit v sobotu, kdy je rezervována pouze pro dámy.
Škola mi začně až 3.3., takže mám teď čas na seznamování se s městem i lidmi. Zatím bloudím. Hodně. A nepamatuju si, která zastávka je která trasa U-bahnu.O víkendu jsem vyrazila na procházku městem s dalšími zahraničními studentkami - s Volinou z Rumunska, Laurou z Bulharska a Dajanou ze Švýcarska. Prohlédly jsme si hlavní vídeňské památky jako Stefansdom, Hofburg, radnici, operu....Protože jsme celý den prokecaly, mojí orientaci ve městě to moc nepomohlo. Objevila jsem ale příjemnou kavárnu poblíž Haus des Meeres, která mi připomíná milovaný Standard. (I když je o dost menší a punkovější). Nemá nejspíš ani název a kafe tu stojí jen 2 eura.
Protože v sobotu byla docela zima, vycházku jsme zakončily na Maria Hilfe Strasse ohříváním se v náhodných obchodech.
Vycházka centrem a celodenní komunikace v němčině a angličtině mě docela vyřídily, takže jsem v neděli vyrazila na procházku do přírody, konkrétně vyšplhat se na "vídeňský Petřín" Kahlenberg. Počasí bylo na rozdíl od soboty krásné a tak mě trápila jediná věc a to abych se neztratila a dokázala se vrátit zpátky na konečnou tramvaje do Nussdorfu.
Na Kahlenbergu stojí Štěpánčina rozhledna, kostel a obrovská výletní restaurace. Dá se sem dojet i autobusem, takže nahoře potkáte i lidi na podpatcích. Já jsem tam ale vylezla po žluté a červené "Stadtwanderweg" a tak se mi povedlo uniknout davům a projít se v normálním lese. Cestou jsem potkávala vitální rakouské důchodce venčící psy ve zdravotních sandálech i lidi navlečené do značkových outdooroých oblečků, určených do extrémních podmínek. Protože času mi zbývalo ještě spousta, vydala jsem se ještě na protější Leopoldsberg, na kterém je naštěstí civilizace o trochu méně, stojí tam jen kostelíček ale žádná restaurace, ani stánky se zmrzlinou. Dolů vede krásná cesta mezi vinicemi a podařilo se mi trefit zpátky na původní zastávku.
Jak dokazují fotky, navštívila jsem už i nějakou tu erasmáckou party, takže úplnej asociál taky nejsem.
 |
| Volina, Dajana a dvě Štěpánky - jedna z Německa a druhá z Austrálie. |
Hateovací okénko:
Opravdu nechápu, proč si každý český erasmák musí pořídit účet zrovna u KB. Pokud jste někdy měli tu čest s jejich internetovým bankovnictvím, víte, že se hlásíte pomocí certifikátu uloženého na vašem počítači, což je velmi užitečné, pokud jste v zahraničí a z nějakého důvodu nemáte možnost přistupovat k účtu konkrétně z vašeho počítače. Nakonec jsem musela peníze vybrat a zase vložit na rakouský účet, aby se vše stihlo v termínu.
