Doufám, že nemáš moc věcí...

...nemáme moc místa v autě, řekl mi táta do telefonu, když jsem zrovna zoufale hleděla na obrovskou hromadu nashromážděných předmětů za půl roku. Oblečení na pro veškerá roční období od zimy až po horké léto, věci do hor, na běhání, na zkoušku i do opery, peřina, polštář, spacák, skromná sbírka základního nádobí. Pobyt ve Vídni mne naučil, s jak málo věcmi je možné celkem v pohodě vyjít, za předpokladu, že vám nevadí chodit většinu času v tom samém. Ve škole mi bylo dost jedno, co si spolužáci myslím o mém modelu. Takže bych mohla klidně po příjezdu vyhodit zbývající části svého šatníku. Ve Vídni jsem se také odnaučila malovat a lakovat si nehty, tím pádem z mé výbavy pomalu mizí i přebytečné harampádí, související s malováním se i odmalováváním. Určitě na tom má svůj podíl Paulina, protože pozorovat kolik hodin denně tráví natíráním se různými věcmi bylo tak frustrující, že s tím už nechci mít nic společného. V lednici přechovávám pár základních prostředků, kdybych měla náhodou někdy opět předstoupit před kameru, tam to tak jedině má své opodstatnění.
I tak toho ale byla pořádná kupa.
"Sestro, obávám se, že spíš než že tě jedeme stěhovat z Vídně, to vypadá, že se my stěhujeme do Vídně.", povzbudivě to komentovala Lída do telefonu na dálnici před Vídní.
Nakonec jsme ale všechen můj majeteček do auta přecejen naložili a vyrazili směr Wolfgangsee.
Ahoj Vídni, bude se mi stýskat...

...po lezení v Badenu...

...po opeře...

...po metrové pizze z La Pausy... :)

Poslední večer ve Vídni

Večer se strhl liják jako blázen a ukázala se velikánská duha. Nakonec ještě dvojitá. Tu jsem ale už nevyfotila.

Poslední večer ve Vídni jsme vyrazili na rozlučkovou večeři s naší horalskou partou. Naším cílem byla japonská restaurace Akkiko, která se nachází na střeše jednoho z domů na Mariahilferstrasse. Je tam krásný výhled na město.

S klukama se v Čechách uvidíme, ale s Annou a Martou bylo loučení smutnější. Domluvili jsme si ale sraz na podzim v Tatrách.

 Druhý den ráno už mne čekalo jen dobalit zbytek věcí, vyrazit na poslední přednášku a odpoledne přijeli rodiče, abychom společně pokračovali do oblasti Salzburských jezer.

I sold my heart to Hohe Wand

Doplnění příběhu. Fotky od Anny a Mikiho.

Cestou od vlaku

Klettersteig atlas  aneb kam já ty holky vezmu

S Annou a Terkou vyhlížíme kluky ve stěně. :)

Moje budoucí domácí zvíře

Že vylezeme nahoru k tomu křížku...holky zůstávají dole

Vrcholové foto

Pohled zpátky do stěny

...sem se díváme.

Přesně u téhle závory chci bydlet a každý den se probouzet s pohledem na Hohe Wand a rozkvetlou louku okolo.

Nástup na HTL Steig, nejtěžší ferratu východních Alp. Skupinka pod námi to vzdala, my jsme ale šťastně dolezli až nahoru.

Ten kopec, jehož jméno nesmíme vyslovit

Poslední víkend mého rakouského pobytu jsme se vydali strávit na Peielstein. Chystali jsme se sem s klukama nejmíň třikrát, ale vždycky nakonec přišel o víkendu déšť. A tak jsme usoudili, že jeho název nesmíme vůbec říkat nahlas, pokud se tam ještě chceme podívat.
Přijel za mnou na návštěvu Kamča a za Mikym jeho slečna, takže jsme vyrazili ještě s Petrem v pěti. Počasí bylo v sobotu trochu studené, ale zapršelo naštěstí jen cestou od vlaku v pátek (to abych si dostatečně uvědomila, že jsem měla jet ve skutečnosti do Skaláku, kde byla předpověď krásná).
Peielstein je vápencová lezecká oblast ve Wienerwaldu. Jsem ráda, že jsem ho ještě stihla poznat.

Dominantou Peielsteinu je věž Zimone, na které jsme taky byli :)

Na vršku Zimone

Dámský tým.

Obědváme s mužem

Zeugnis

Ve středu ráno jsme dostali vysvědčení z Deutschkurzu. Turečtí spolužáci Gem a Yusuf přinesli hromadu tureckého jídla a Ayran, takže jsme ještě před předáním chvíli poseděli s naší lektorkou Hanelore. Musím přiznat, že mi bude chybět. Asi jsem za svůj život nepotkala lepší učitelku jazyků.
Cansu dorazila už s kufrem a odpoledne odlétá na pár dní do Turecka aby se pak zase vrátila, pokračovala v učení se němčiny a v říjnu nastoupila na univerzitu. Ani ostatní holky asi už do odjezdu nestihnu potkat, takže atmosféra byla nostalgická, plná slibování návštěv. Aspoň holkám, které zůstávají v Rakousku - Cansu s Tajanou by mohla vyjít návštěva u mě v Praze. Tajana míří na univerzitu v Grazu.

Fotka s holkama na rozloučenou

Pohled z okna učebny, po kterém se mi bude stýskat

Loučíme se s Cansu, mou úžasnou parťačkou při ústní části zkoušky

...a vysvědčení na kterém je "SEHR GUT", z mluvení dokonce plný počet bodů!!! (maximum bodů pro každý oddíl bylo 20)

Semestr je u konce

...dnes jsme napsali písemnou část zkoušky z němčiny. Výsledky se dozvíme zítra ráno. Už teď ale můžu říct, že jsem se naučila víc jak za 6 let na gymplu. Bude se mi stýskat po spolužačkách, ze kterých se staly velmi dobré kamarádky a také po lektorce. Musím říct, že Hanelore je jednoduše nejlepší učitelka jazyků, jakou jsem kdy potkala.
Teď mne čeká pořádně se soustředit na zkoušky na univerzitě, hlavně přečíst množství článků a jednu knihu.

S holkama slavíme, že to máme za sebou, u kafe. Cansu odlétá domů už zítra po vysvědčení.

Hohe Wand II

Dílem proto, že to byla dobrá záminka uniknout společnosti Pauliny a jejího boyfrienda a dílem proto, že do konce mého pobytu v Rakousku moc času nezbývá a je tedy potřeba ho využít co nejvíc, jsme tentokrát vyrazili na Hohe Wand na dva dny.

V sobotu ráno jsme vyrazili vlakem do Winzendrofu odtud pěšky do tábořiště pod Hohe Wand. Kolem poledne jsme se utábořili a vyrazili. Kluci na vícedélku pod vyhlídkou Skywalk a já s holkama na jejich první ferratu v životě.

Stan posloužil hlavně jako úschovna batohů přes den, spali jsme venku. Počasí bylo krásné. Nejraději bych se sem na poslední rakouské dny odstěhovala.

Vyrazili jsme v sestavě vídeňské tvrdé jádro: Petr, Miky, Anna a já a kamarádka Terka, která mě přijela navštívit z Čech.

Terka bojuje

Anna s Terkou na Frauensteig (obtížnost B)

Hohe Wand

Psychoterapie na vršku. Čekáme na kluky.

...kteří záhy dolézají.

Potkali jsme zase nějaká zvířátka

Pro mne to bylo první letošní spaní venku, kdy jsem se nemusela balit do několika vrstev a kulichu a mohli jsme si užít večerní sezení venku a povídání. Uplatnění našly i tři "Plzně", které mi minulý víkend dovezly Zuzka s Hankou. Ještě krásnější bylo probuzení sluníčkem s pohledem na Hohe Wand a rozkvetlou louku. Kolem stanu obcházely krávy a osazenstvo stanu se později divilo: "Cože nám ty děti od vedlejšího stanu tak dupou okolo...aha ony to byly krávy". :)

Plán na neděli byl jasný: konečně vyzkoušet klettersteig HTL a Blutspur, proslulou nejtěžší ferratu východních Alp, obtížnosti D/E a u závěrečné Blutspur ("Stopa po krvi") E. Terka chvíli zvažovala, jestli se do toho pustit s námi. Nakonec se ale s Annou rozhodly vyrazit brzkým spojem směr Wiener Neustadt. Anna za učením a Terka do Prahy a ráno do práce.

My nakonec přeběhli obě ferraty o hodinu rychleji než hlásí průvodce a vyrazili dolů poobědvat. Po obědě se kluci vydali opět za lezením a já za učením. Sejít jsme se měli odpoledne opět u stanu a vyrazit zpátky do Vídně.

Kolem jedné jsem tedy vyrazila snadnou cestou Leitersteig nahoru, prošla se po vršku Hohe Wandu, učila se asi hodinu na terase Postl Alm u kafe a v půl páté byla u stanu. Protože trochu foukalo, vybalila jsem spacák a učila se v něm venku. Kolem šesté jsem začala trochu nervóznět. Mikiho čekala v pondělí taky zkouška a proto avizoval, že se chce vracet v nějakou rozumnou hodinu. Tábořiště i parkoviště pod stěnou se postupně vyprázdnilo. Poslední vlak do Vídně odjížděl z několik kilometrů vzdálených obcí okolo osmé. Jak to v takových situacích bývá, vybil se mi definitivně telefon. Hlídala jsem klukům doklady a Mikiho telefon. V sedm jsem usoudila, že je načase přecejen zkusit klukům zavolat, jak to s nimi vypadá. Volané číslo samozřejmě nedostupné. Chvíli před osmou se kluci konečně objevili, naštěstí zcela živi a zdrávi. Bylo ale jasné že vlak už nemáme šanci stihnout.

Do Vídně přece v pohodě dostopujeme, řekli jsme si a vyrazili po silnici směr Wiener Neustadt. Prošli jsme Stollhofem a za celou dobu nás minulo jedno auto, které samozřejmě nezastavilo. Myslela jsem si, že největším dobrodružstvím dne bude výstup po HTL, ale v tuto chvíli se mě zmocnila spíš panika, že se mi nepodaří se do devíti ráno dopravit do Vídně a zúčastnit se ústní části zkoušky z němčiny. Po trochu stresové půlhodince ale Stollhofem projela dodávka a v ní dvě milé holky-horolezkyně, které shodou okolností jely také do Vídně. Nakonec jsme tedy byli doma ještě dřív, než bychom to stihli posledním vlakem.

Poznatky z HTL: Není to vlastně vůbec tak hrozné. Bylo tam cestou pár míst, kde se člověk trochu bojí, protože stupy prostě nejsou žádné. Je to spíš ale o tom, že na ferratě vážně nechcete spadnout. Nebylo tam ale nic takového, co by mi dělalo potíže zvládnout fyzicky. Záverečná Blutspur nám nepřišla težší než celá HTL, spíš naopak. Bylo tam asi tak jedno místo, které bylo opravdu převislé a vyžadovalo zapojení síly. Největší pruda je v takovém místě přecvakávat karabiny. 

Ze všeho nejvíc asi trpím teď, protože mám hnusné strhané puchýře na rukou (a to jsem měla krátké cyklo rukavice, nebýt jich, mám něco takového i na dlaních) Včera večer jsme telefonovali s Kamilem, který mi nechtěl věřit, že se mi něco takového stalo a vyžadoval fotku. Jen pro otrlé. Měla jsem takovou myšlenku, že si za odměnu za zkoušku z němčiny koupím něco hezkého. Koupila jsem si nakonec nekřesťansky drahou hojivou mastičku. Mám holt jemné holčičí ručičky.